Kozorožec alpský a kamzík horský, návštěva podzimního Gran Paradisa

Cesta za kozorožci alpskými

Náhoda tomu chtěla, že jsem se mohl ještě tento rok zůčastnit společné cesty do národního parku  Gran Paradiso na severu Itálie. Měl jsem vlastně jen jeden den na vše potřebné, abych mohl odcestovat. Ještě v pátek ráno jsem vyřídil cestovní pojištění, dokoupil některé věci jako (spací pytel Sir Joseph Rimo II 850, které u nás šije společně s outdorovým oblečením do extrémních podmínek horolezec Josef Rakoncaj) a (bundu Axon GTX Jacket Men francouzké značky Milett) obojí se ukázalo jako dobrá volba, mimochodem výrobky firmy Millet jsem si natolik oblíbil, že se již oblékám jen u této značky.  Odpoledne ve čtyři hodiny jsem už odjížděl směr Itálie. Posádku vozu tvořil Ondra Prosický, Jiří Hřebíček, Jiří Hornek a moje maličkost. Celá cesta Německem, Švýcarskem a Itálií proběhla bez problémů a po přibližně deseti hodinách parkujeme v malé vesničce pod svahy Gran Paradisa. Je stále ještě časně ráno a tak využíváme času, který máme a ještě na pár desítek minut usínáme ve voze, abychom si odpočinuli po dlouhé cestě a nabrali sílu na výstup.

Výstup na horskou chatu, drsná realita

Po vybalení věcí z vozu a krátké přípravě vyrážíme za svítání na cestu po klikaté stezce k naší chatě, která se nachází ve výšce 2600 m n.m. Na informační tabuli u parkoviště se píše, že cesta k chatě trvá přibližně 2:30 hod. Musím podotknout, že já se k chatě dostal po téměř 4.5 hodinách náročného výstupu klikatou stezkou, která je místy opravdu vysilující. Pro člověka, kerý je ale zvyklý na horské tůry, to až zase takový problém nebude, jak jsem se mohl  osobně přesvědčit. Někde v půlce výstupu se z ničeho nic objevil manželský pár (jejich věk odhaduji na 75 let), prošel kolem mne a zmizel tak rychle jak se objevil. Já si jen pak zbytek cesty říkal jak je možné, že v takovém věku dokáží být tak vitální. Pak mne téměř před vrcholem u chaty došla dvojice italských horalů a při krátkém rozhovoru jsme se dozvěděli, že jednomu z nich bylo 83 let. Neskutečné, že v takovém věku mají takovou fyzickou kondici. Mají můj obdiv. A ještě jeden postřeh z cesty. Na výstup k chatě jsem měl u sebe 1.5 l vody. Ta vám, ale brzy dojde. Ale naštěstí je tu jedno řešení a to pití přímo z potoku. Nemohl jsem se nabažit té chuti a křišťálové čistoty tamní vody. Po krátkém odpočinku z náročného výstupu, ubytování se v chatě jsme ihned šli zjistit situaci s kozorožci.

První setkání s kozorožcem alpským a kamzíkem horským

Chata, přesněji  řečeno  jedna místnost, která se stala na dva a půl dne naším náhradním domovem je během zimních měsíců nouzovým útočištěm pro návštěvníky hor. My se, ale již vydáváme na obhlídku okolí a zjištění zda se kozorožci nachází poblíž. Za kozorožci musíme ještě vystoupat do výšky 3000 m n.m. Po nějaké chvíli se nám ukazují a můžeme konečně trávit čas v jejich společnosti. Kozorožci vás nechají přijít téměř na dosah ruky. Zato kamzíci jsou velice plaší. Ti se dávají na úprk pomalu již když vás spatří, ale není to pravidlem. Vzpomínám jak jsem jednoho kamzíka naháněl a byl od něj na pár metrů. První den pár fotografií vzniklo, ale stále to nebylo to co chceme na fotografiích zachytit. Vracíme se proto na chatu a těšíme se na druhý den, dobré jídlo a odpočinek. V neděli je budík nastavený na půl pátou ráno. V plánu je focení hvězdné oblohy a východu slunce. Pak opět přesun do 3000 m n.m. za kozorožci. Ale kozorožci nikde. Celou neděli jsem je mohli jen pozorovat na vrcholcích svahů kam nebyl možný přístup. I přesto jsme se o to pokusili. Ten den jsme se museli spokojit s jejich pozorováním a nebo fotografováním kamzíků. V pondělí ráno byla poslední možnost na setkání s kozorožci a na vysněné fotografie. Po výstupu na naše stanoviště a čekání až kozorožci opustí svoje místa, kde nocují, jsem v dálce zahlédl cosi již známého. Otáčím se na Ondru a říkám mu, nejsou to kozorožci? Ondra suše odpoví, to jsou kamzíci. Nedá mu to a bere do ruky dalekohled. Kozorožci! Ihned se zvedá nálada a plánujeme jak se dostat co nejblíže protože kozorožci jsou na příkrém svahu. Po malé poradě Ondra navrhuje obejít skupinu kozorožců z druhé strany. Neváhám a pouštím se po stezce opět dolů. Pak opět výstup vzhůru a již jsem za skupinou kozorožců a mohu v klidu fotografovat. Byl to velmi silný a emotivní zážitek dostat se do tak těsné blízkosti těchto zvířat, pozorovat je a také fotografovat. Po chvilce se za mnou dostal i Jirka Hronek a společně jsme je fotografovali z bezprostřední  blízkosti. Byl to nezkutečný zážitek a zpětně si říkám, že být tak blízko je víc než samotné fotografie. Po úspěšném fotografování se vracíme do naší chaty, kde si dáme jídlo a pomalu se balíme k odchodu a sestupu do vesničky. Tam si dáme v malé kavárně výborný kroasant a kávu a vyrážíme k domovu. Doufám, že se za kozorožci opět brzy vrátím protože ten zážitek je nepopsatelný. Ondro, Jirko a Jirko byli jste skvělá parta.

Související články:

Srpnová podvečerní zastávka v dančí oboře

Sysel obecný, strážci z letiště

Muflon obecný

Veverka obecná, veverčí ráj

Daněk skvrnitý, náhodné setkání s oborníkem

Norek americký, lovící šelma

Veverka obecná, do Štěpánky na veverky

Kozorožec alpský a kamzík horský, návštěva podzimního Gran Paradisa

Tuleni z malého ostrova Dune

Medvěd hnědý z Malé Fatry na Slovensku

Svišť horský ze svahů pod Grossglocknerem

Galerie:

Kozorožec alpský, Kamzík horský

Kozorožec alpský, popis druhu (zdroj Wikipedie)

Kozorožec horský či alpský (Capra ibex) je velký zástupce turovitých. Vyskytuje se v Jižní Evropě, méně pak v západní a jižní Asii a Severní Africe, kde obývá pouze horské svahy na hranici lesa nebo nad ní až do nadmořské výšky 6 700 m. Mezi poddruhy kozorožce horského patří kozorožec španělský (Capra ibex pyrenaica; mnohými považován za samostatný druh), kozorožec sibiřský (Capra ibex sibirica) a kozorožec nubijský (Capra ibex nubiana). Samci dorůstají výšky v kohoutku kolem jednoho metru, délky těla 1,2-1,7 m a mohou vážit i více než 300 liber, respektive 140 kg. Samice jsou výrazně menší a dorůstají zhruba polovičních rozměrů samců. Kozorožec horský je v létě zbarven šedě, v zimě se jeho srst mění na tmavě hnědou. Samci se od samice liší hlavně tmavými, zahnutými rohy, které jsou u samců významně větší než u samic a které u dospělých samců mohou dosahovat délky i přes 1 m. Dalším pohlavním dimorfismem je prominentní vous pod bradou, který mají jen samci a který je u starších jedinců významně delší než u samců mladších.Samci své mohutné rohy využívají zvláště jako obranu proti svým predátorům (převážně vlci, medvědi nebo větší lišky). Mláďatům hrozí velké nebezpečí ze strany velkých dravých ptáků, zvláště pak orlů. Kozorožci horští jsou výhradně býložraví a živí se převážně trávou, mechem, rostlinami, listy a větvičkami. Podobně jako antilopa žirafí se dokáže i kozorožec horský postavit na zadní končetiny, opřít se předními o větev nebo o kmen, aby tak snáze dosáhl nedostupné potravy, v tomto případě listů. Většinu dne tráví vysoko na prudkých útesech a níže slézají jen za potravou, za kterou se vydávají pozdě odpoledne a večer. Trávení většiny dne vysoko v horách jim napomáhá uchránit se před svými hlavními predátory, kteří na ně útočí zvláště v nižších polohách, tedy většinou při hledání potravy. V zimě se kozorožci stahují do nižších poloh, kde mohou snadněji nalézt potravu. V rámci letního období potřebují kozorožci horští velice často pít, z čehož vyplývá, že se stahují k vodním zdrojům. Pokud spatří predátora, prvním impulsem je útěk na prudké útesy, kam se většina predátorů nedostane. Pokud jsou samci zahnáni do úzkých, často používají jako obrannou zbraň i své rohy. Během léta se často seskupují mladí samci a vytvářejí většinou nevelká mládenecká stáda; spolu s příchodem podzimu se stáda rozpadají a samci si hledají stáda samic, které si snaží přivlastnit. I přesto, že k velmi agresivním bojům o samice používají své mohutné a těžké rohy a ohromnou silou do sebe narážejí hlavami, málokdy dochází ke smrtelným zraněním. Samice je březí zhruba 6 měsíců a během května rodí jediné mládě (velice vzácně dvojčata).

Kamzík horský, popis druhu (zdroj Wikipedie)

Kamzík horský (Rupicapra rupicapra) je druh divoké horské kozy. Jeho původním domovem jsou především vysokohorské oblasti Alp (chráněn v pohoří Ortles - 3000 kusů a Grajských Alpách), Tater, Karpat, vyskytuje se i na Balkáně a v Turecku. V Česku se vyskytuje v Jeseníkách a Lužických horách, kde byl uměle vysazen na počátku 20. století. Z konce 20. století existují i záznamy výskytu kamzíka na Králickém Sněžníku. Kamzičí populace v České republice je nejzdravější v celé Evropě, například v Alpách je u kamzíků velmi častá prašivina. Navzdory tomu si Správa CHKO Jeseníky v plánu péče do roku 2013 stanovila za dlouhodobý cíl snížení stavu kamzičí zvěře v oblasti.Kamzík se často popisuje jako druh skalní a vysokých nadmořských výšek, připisuje se mu obliba pro pastviště ležící v dosti větších výškách než 2000 m. Toto však vždy neplatí, jak pravidelně dokazuje jeho přítomnost v lesích, kde ho nezkušení lidé spatří obtížněji. Je tomu tak především proto, že život na skalách mu neposkytuje nutnou potravu i na jaře a v létě, ale též jeho většího ohrožení v nekrytím terénu. Na jaře a v létě se kamzíkům v lese daří, zejména v lesích vyšších nadmořských výšek. Detekce výskytišť kamzíků podle nadmořské výšky je tedy obtížná. Nalézají se jak pod hranicí 1000 m, tak do výše nad 2500 m. Je možno zaznamenat přítomnost této zvěře ještě nad 3000 m, avšak příčinou těchto mimořádných případů může být časté rušení, než aby se jednalo o pravidelná letní stanoviště. Kamzík horský je půvabná zvěř, elegantní a plná energie a síly, což jsou rysy potřebné v horském prostředí. Jeho výška v kohoutku činí 0,70 - 0,85 m, délka těla 1 - 1,30 m, váha 11 - 36 kg, ocas 3 - 8 cm a lebka 18,3 - 22 cm. Kamzík má dlouhé končetiny, což je nezbytné, aby se mohl pohybovat v často prudkém terénu a jeho tělo je dost masivní. Má hnědou vysokou srst, která je v zimě zbarvena velmi tmavě, na zadních končetinách má bílé skvrny a dolní část tváří jsou také bílé. V létě má srst výrazně světlejší, jedině horní část tváří, hřbetní podélný pruh a dolní část končetin zůstávají dosti tmavé. Hrdý postoj a hákovité růžky, zdobící hlavu, jsou první znaky, které umožňují kamzíka přesně určit. Samec má často větší rozměry než samice stejného věku. Na rozdíl od jelenovitých, kteří každý rok mění paroží, neztrácí kamzík růžky nikdy. V létě se kamzíci živí především většinou z divokých trav a nízké vegetace, tvořící koberce, ale neopomíjejí ani bobovitými rostlinami, zvláště alpským jetelem, kterému dávají výraznou přednost. V zimě, kdy čelí omezením v potravě a pokud sněhová pokrývka není příliš silná, se uspokojí se suchými bylinami a přechází pak k režimu, kdy si vystačí s větévkami listnatých dřevin (jeřáby různých druhů, olše aj.), lišejníky a i letorosty jehličnanů. Na konci října a na začátku listopadu vznikají velká shromáždění obou pohlaví - je to znak blížící se říje. Samci tíhnou k polygamii, v této době se bez ustání provokují v duelech a imponují tak samicím. Boje jsou velice prudké, zvýrazněné akrobatickými výkony kozlů a jejich vzájemným pronásledováním rychlostí, kterou skoro nelze pochopit vzhledem k obtížnosti pohybů v daném prostředí. Tyto souboje, i když jsou velice prudké, končí jen určením dominantního samce (který na místě zůstává) a podlehlého soupeře (který odtáhne pryč). Zranění na citlivém místě těla může přivodit smrt účastníka, ale tyto případy jsou každopádně velmi vzácné.V prosinci říje končí, zvěř se odebírá do zimních stanovišť a kamzíci zcela ztratí zájem o samice. Březost trvá 160 - 170 dní a 20 - 30 dní před porodem se samice oddělí od tlupy. K porodu dochází na rozhraní května a června.Od narození mláděte disponuje všemi smysly, i když se svými poměrně dlouhými "čapími" končetinami vyvádí obdivuhodné kousky. Za několik dní již svou matku všude následuje, a i když kojení trvá přibližně 2 měsíce, kůzle samo spásá jemnou vegetaci už 30 dní po narození. V naprosté většině kamzice rodí jedno mládě.

 (Fotografováno v říjnu 2014)